Když končí staré a začíná nové, člověk sčítá, podtrhává a plánuje. Co já vnímám velmi intenzivně, že se vztahům v posledních letech nedaří. Teď mám namysli konkrétně ty mezi mužem a ženou.
Vyhořelé, doutnající, naplněné lží a marností. Milujete se s člověkem, ke kterému nic necítíte, odcházíte se milovat ven s jinými. Co se stalo, že staletími prověřené – dokud nás smrt nerozdělí – přestává fungovat?
Doba je divoká, my nestabilitu vnímáme i mimosmyslově. Všechno kolem nás se děje hodně rychle, myšlenky jsou splašené a my přestáváme věřit tomu, co po stovky let dávalo našim předkům pocit bezpečí a stability – žít v páru, tvořit společně, táhnout za jeden provaz.
V dřívějších dobách spolu začínali chodit vrstevníci v patnácti, vyrostli spolu, dospěli, vyzráli měli děti, nebo měli děti a pak vyzráli, to je celkem jedno. Měli společný cíl, dokázali si vyhovět, i když to občas skřípalo, prošli si krizemi, věřili, že společně zvládnou cestu životem.
Dneska si holky vybírají obsazené muže, už „vychované a hotové“ jedince, je to snazší. Občas se jim podaří chlápka odtáhnout na vařené nudli od manželky, od rodiny. V tom případě žijí do smrti s emočním zápisem – ukradla jsme, bude mi také ukradeno. Většinou však zůstávají celoživotními dvojkami. On si totiž chlapík vypěstoval mateřskou závislost na své ženě a maminky se neopouštějí. Jedna z historicky nejsilnějších sociálních vazeb je matka syn.
Potom je tu fenomén děvče a zralý muž. Tam jde hlavně o trénink a přípravu na dívčin budoucí vztah. Mnohdy tečou slzy, ani tohle nefunguje v dlouhodobém horizontu. Říkám si, proč holka neužíváš nezávislosti a svobody a místo toho, abys hodiny čekala, až strejda zavolá.
Pak tu máme model odevzdaná žena, je jí jedno jak s ní partner jedná a zachází, ona to „už nějak vydrží“. Taky jsou mezi námi satorie, bravurně ovládající schopnost u živitele rodiny vytvořit dojem vlastní nepostradatelnosti.
A klasická nevěra, odskočím si a doma nic nepoznají. Občas se i tyhle hrátky zvrtnou, když se žena zamiluje do obsazeného milence a ten se rozhodně nehodlá vzdát své matkoženy, čekající na něj s teplou náručí doma.
O čem se příliš nepíše a není předmětem veřejných debat je stav mysli obsazený jedním z rodičů. Když je dívka od dětství zatížená Elektřiným komplexem a není schopná najít partnera, protože nikdo není dost dobrý jako její otec. A naopak, syn s matkou v hlavě.
Myslím, že přichází doba, kdy začínáme uvažovat o životě odděleném. Ostatně dokazuje to trend současnosti – singles. Pečovat o sebe, obsadit se sami sebou. Rozumíte? Přestáváme být neúnavně oddaní své polovičce – to je mimochodem taky hodně divný výraz – oddaní, vlastně i ta polovička. Už nebudeme s falešným altruismem dávat, naopak bez viktoriánského pocitu viny přijmeme fakt, že nejdůležitější pro náš život jsme my sami.
Já si vloni před Vánocemi nakoupila po čem jsme toužila. Kamarádka starší dcery při prezentaci mých samodárků řekla:“ Dárky se přece kupují těm nejbližším.“ Odpověděla jsem: „ Ano, já jsem sobě nejbližší.“
Petra L. Krajčinovič
